|
|
Třináctý
srpen na levém břehu Vltavy v Českých Budějovic
Takové ticho jsem ještě neslyšel. Nikde nic nevrčí, nebzučí, zvenčí není slyšet žádné auto. V polospánku instinktivně mačkám tlačítko od lampičky, jako by mi ještě nebylo jasné, že elektřina dnes není.
Je jedenáct hodin, úterý 13. srpna. Pohled z okna je impozantní. Včera bylo vidět pole s přibývajícími kalužemi. Dnes je celé pole jedna velká kaluž místy s nějakým tím ostrůvkem. Silnice, po které jsem se o šest hodin dříve vracel z Pražského předměstí a prošel ji v podstatě suchou nohou (až na ten déšť), je teď regulérním několikacentimetrovým říčním korýtkem. Civilizace o sobě dává vědět jen vrtulníkem prolétávajícím proklatě nízko. Mrtvé město? Ale kdepak, tak o něm budou psát v novinách. Město je VYPNUTÉ.
Ve výtahové šachtě prý máme vodu. Na parkoviště a na silnici před barákem srčí voda z fontánek, které včera byly kanály. Náš podlouhlý osmipatrák je postaven do mírného kopečka. Vchod vlevo od nás má zatopené sklepy, vchod vpravo je úplně suchý. My jsme "na břehu".
Roman Joura je prozřetelný člověk. Nakoupil vodu a baterky dříve než sámošky vzali útokem lidé, které včera pustili z práce, aby se dostali domů, dokud se dá projet přes mosty. Dokonce i chleba je dost. Jenom jsem zapomněl na cigarety. Teda spíš mě nenapadlo, že když se vypne proud, cigarety mohou nebýt k mání. Procházka tedy bude mít domnělý cíl: sehnat moji oblíbenou ultra těžkou značku.
Vltava prý úředníkům vzkázala, že bude kulminovat mezi šestnáctou a osmnáctou. Což se samozřejmě nepotvrdí, protože vodohospodáři neumějí Vltavě naslouchat. Nicméně v danou chvíli se neví, zda zpátky domů nebudu plavat, tudíž čas na vycházku je omezený.
Stačí vyjít na ulici, aby se člověk přesvědčil, že město je živé, ba živější než v lecjakou neděli nebo svátek. Lidé mají neplacené volno a rozhodně ho nehodlají trávit doma. Na sídlišti Vltava není jediné otevřené zařízení jakéhokoli druhu. Ještě jeden kousek naší ulice je zatopený. Teď o přítomnosti vody kdekoli rozhodují drobné vyvýšeninky, které člověk normálně vůbec nevnímá.
Druhá polovina sídliště, ta za čtyřpruhovkou, blíž města, je na tom hůře. Leží níž a tak se polovina paneláků koupe. Ze zadní strany je zaplavena sámoška Julius Meinl a ve mne to tentokrát nevyvolává škodolibou radost. Naděje na to, že poslední trafika na cestě ze sídliště bude otevřená, mizí - trafika je těsně na břehu.
Po celém "novém" pobřeží, které dnes vede prostředkem sídliště, se neustále shlukují stovky lidí. Někteří jsou samozřejmě vybaveni nezbytnými kamerami a foťáky - i v tomto ohledu technický rozmach od roku 1997 pokročil. Já dnes nefotím, fotil jsem před pěti dny povodeň, která byla opravdu spíše pouťovou atrakcí, dnes se mi nechce. Nakonec ale stejně něco nafotil brácha, takže až budu mít chuť, doplním fotoalbum.
Stáčím procházku směrem na sídliště Máj. Lidé neustále korzují k našemu sídlišti i zpět. Skrze výlohy obchodů jsou sem tam vidět pytle s pískem, které se nakonec ku štěstí prodejců ukážou nepotřebné. Na křižovatce Rošického a Opletala je najednou otevřený obchůdek, zdejší mini-market. Uvnitř hraje rádio i chlaďáky. Od této úrovně dál směrem k Máji všechno pulsuje obvyklým civilizačním tepem. Obchodní centrum Čtyři Dvory je v provozu a uvnitř je otevřené všechno - až na trafiku. Přes výlohu elektrocity vidím na ČT1 Dobré ráno, zrovna mluví Špidla. Je tři čtvrtě na patnáct a tohle "Dobré ráno" budou vysílat nakonec celých pět dnů od rána do večera. ČT mne překvapila! V poblízké čerpací stanici nemají téměř žádné cigarety. Nečekaný úspěch se nakonec dostaví v běžné trafice u zastávky. Dokonce tam pořídím i Respekt! Pouze denní tisk touhle dobou - to už je hodně zbožné přání. Jdu ještě dál, jelikož jsem zahlédl hospůdku - první otevřenou na celé procházce. Jmenuje se Brooklyn a atmosféra v interiéru potvrzuje, že je to název výstižný. Mají tam televizi naladěnou na ČT1, takže poprvé vidím, co voda provedla s českobudějovickým náměstím, Lannovkou i Senovážným náměstím. Se svolením milých paní výčepních dobíjím mobil a popíjím krumlovské pivo Eggenberg dvanáctku. Jeden z hostů se mi svěřuje, že ho vytopila voda a jestli nemám dvě stovky. Nasadím výraz nebohého obyvatele sídliště Vltava ohrožovaného vodou. Moje chování se mi hodně zajídá. Zbývá ještě vysvětlit jednomu malému cikáněti, jak funguje mobil a hurá zpátky. Bude půl čtvrté.
Cestou zpět se zastavuji na našem sídlišti u mostu Internacionálního přátelství (i když mu dnes tak nikdo neříká, oficiálně se most na Strakonické pořád tak jmenuje). Na most nikoho nepouštějí. Bytelné dílo by sice bylo těžké rozmetat i výbušninou, ale přeci jen zodpovědně nepouštějí. Řeka se dá sledovat jen z viaduktu přes silnici, toho času přes říční korýtko. Je tu hlava na hlavě. Snažím se zlokalizovat místo na druhém břehu, tedy na Pražském předměstí, kde se mohla protrhnout ta pytlová hráz, ale to nejde dohlédnout.
Cestou domů nevěřícně koukám směrem k restauraci Skleník: Oni jsou vážně v provozu i bez proudu! A pak že to nejde, ha! Objekt je přitom asi sto metrů od té zatopené části naší ulice, stojí ale na vyvýšenině, chodí se do něj po schodech nahoru. Nejspíš jsou odhodlaní čepovat "do první kapky vody"? Do té hospůdky sice moc nechodím, ale teď má u mne veliký plus.
Blížím se k našemu baráku. Vody je pořád stejně. Doma sice hraje rádio, ale stejně mne to táhne ven. Jdu "zkontrolovat" ještě druhou stranu sídliště a pak mířím do Skleníku zjistit, jak šlape hospoda "unplugged".
Venku se dá z terasy přes zábradlí sledovat hladina řeky v ulici. Vzpomínám si na hlášku v televizi Nova z roku 1997: "Dnes zde začal fungovat také provizorní hostinec, což je neklamnou známkou toho, že obec je z nejhoršího venku". Načež rozesílám známým esemesku, že hospoda Skleník je důkazem, že v Budějicích není tak zle. Jeden kamarád mi odepisuje, že ho můj ČERNÝ HUMOR docela pobavil, což mne udivuje. O žádný černý humor přeci nešlo! Interiér hospody je narvaný k prasknutí, na terase lidé sedí a stojí, kde se dá. Později večer lidé s půlitry piva obsypou i veškeré lavičky všude kolem. Je evidentní, že jich tu hodně našlo útočiště před strachem z toho, co voda ještě udělá. Dávám se do řeči se slečnou, která bydlí nedaleko v přízemním bytě. Smráká se a hostinská začíná roznášet na stoly zapálené svíčky! Uvnitř hospůdky se pomalu vytváří atmosféra táborového čundru. Začíná to být až magické!
V hospůdce nakonec jeli "nadoraz" - nechali otevřeno až do třiadvacáté, tedy do své běžné zavíračky. My se ale zvedáme o něco dřív a jdeme se ještě podívat na most. Zima je pocit, jaký většinou neznám, o to víc mne překvapuje takhle uprostřed srpna. Pohled na paneláky je prostě úchvatný! Dokonalá tma, nesvítí ani hvězdy. Jen v některých oknech se mihotá světlo - tentokrát ne modrozelené, ale červenožluté. Na mostě fouká ostošest...
Domů dorážím v noci. Voda mezitím opadla, ještě trochu prýská z kanálů, ale je jí v ulici znatelně méně.
Druhý den ráno voda není. Není na ulici ani na poli.
Tohle tedy byla dvě probuzení pokaždé do jiné reality.
Když o pár dní později vidím v televizi, co řeka nadělala na severu republiky, říkám si, že tady v Budějovicích, zejména na levém břehu, ta povodeň byla legrace. Ano, bylo vody hodně a moc nechybělo, aby šlo o kejhák. Jenže my jsme tu na to byli připravení. Ona nám totiž příroda poslala o pět dní dříve varování - zdejší hasiči té první povodni říkají "rozcvička". Abychom si nemysleli, že nic neumí, že nemá sílu a že se veškeré povodně budou Budějovicím stále vyhýbat. Řeka nám dala znamení. Dříve, než udeřila z plných sil. Má nás ráda. Já mám řeku taky rád. A i ty Budějovice mám teď tak nějak víc rád.
Roman Joura, České Budějovice, 19. srpna 2002